SHARE CZECH ENGLISH

TVŮRCI


Pavel Abrahám – režisér a producent

Pavel Abrahám je absolventem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.
V roce 2008 zde diplomoval v Ateliéru intermediální konfrontace u Jiřího Davida,
v současné době působí jako doktorand v Ateliéru supermédií u Federica Díaze.
V rámci svých studií absolvoval stáž v ateliéru videa na pařížské École nationale supérieure des arts décoratifs (2005-2006) a v Centru audiovizuálních studií na pražské FAMU (2006-2007).

V roce 2004 natočil půlhodinový film Hlavní hvězdou jsou piva, na kterém pracoval společně se scénáristou Tomášem Bojarem a který i sám produkoval.
O rok později na něj navázal krátkým filmem Pře/klad, za nějž si odnesl cenu Film Reflection na karlovarském  Fresh Film Festu 2005. V roce 2006 pak v rámci stipendijního pobytu ve Francii natočil krátkometrážní snímek Le Songe. Spolu
s Tomášem Bojarem debutovali celovečerním filmem Česká RAPublika, který vstoupil do českých kin v listopadu 2008.

Film Česká RAPublika byl distribuován do českých a slovenských kin a promítán na řadě mezinárodních festivalů. Snímek získal cenu Zlatý ledňáček pro nejlepší dokument na 22. ročníku festivalu Finále Plzeň v roce 2009. Vedle toho byl nominován na Českého lva v kategorii Cena kritiků za dokument roku 2008 a na Cenu Pavla Kouteckého za rok 2009. Časopis Filter jej vyhlásil domácím filmem roku 2008.


Tomáš Bojar – scénárista a producent

Tomáš Bojar vystudoval politologii a mezinárodní vztahy se zaměřením na politickou filosofii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a právo na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Jeden rok strávil na stáži na katedře filosofie University of Reading ve Velké Británii. Pracoval jako knižní a časopisecký redaktor, publikoval eseje a knižní a hudební recenze v několika českých periodicích (Tvar, Nový Prostor aj.). V roce 2005 vytvořil koncept výstavy komunistických propagandistických plakátů Moc obrazů, obrazy moci a sestavil k ní doprovodný katalog. V roce 2008 dal coby editor dohromady sborník esejů Otisky komunismu.

Jakožto scénárista pracuje v autorském tandemu s Pavlem Abrahámem (Hlavní hvězdou jsou piva, Česká RAPublika). Společně s režisérem Ivanem Vojnárem vytvořil námět a scénář k celovečernímu filmu Cinematerapie (2010). V současné době s tímto režisérem pracuje na dvou hraných filmech.


Kristina Šedivá – vedoucí produkce

Kristina Šedivá vystudovala teorii kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Má bohaté zkušenosti v oblasti festivalové, filmové a reklamní produkce.

Mezi lety 2001 a 2009 působila jako produkční Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, pracovala rovněž jako vedoucí produkce Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava (2005). Na festivalu studentských filmů Fresh Film Fest v Karlových Varech zajišťuje každoročně výrobu festivalových vteřin, ve společnosti SG Production má jako produkční na starosti organizaci společenských akcí, konferencí a firemních prezentací.

Od roku 2006 působí jako produkční na volné noze. Spolupracuje s řadou renomovaných produkčních společností, mj. Bistrofilms, Adwood či Dawson. Podílí se na organizaci výroby tuzemských i zahraničních reklamních spotů, hudebních videoklipů a festivalových znělek, často spolupracuje se zahraničními produkcemi na projektech realizovaných v ČR.

V letech 2007-2008 byla v rámci společnosti Fresh Films členkou nejužšího produkčního týmu organizujícího výrobu celovečerního filmu Česká RAPublika.


Jiří Chod – kameraman

Jiří Chod je absolventem katedry kamery na pražské FAMU. Podílel se na celé řadě významných filmových projektů, má bohaté zkušenosti v oblasti hrané i dokumentární kinematografie, televizní publicistiky i reklamní tvorby. Byl mj.  kameramanem filmů Bespojení (2003) režisérky Lenky Wimmerové,  Chvála bláznivosti (2006) Radka Tůmy, Labyrintem k revoluci Petra Jančárka (2007), Divadlo Svoboda Jakuba Hejny (2010) či Soukromý vesmír Heleny Třeštíkové (2012).  Druhou kameru obstaral například u snímku Marii Procházkové Kdopak by se vlka bál či na filmu Ženy pro měny (2004) režisérky Eriky Hníkové  či na filmu Česká RAPublika (2008).


Václav Flegl – zvukař

Václav Flegl  absolvoval katedru Hudební vědy na FFUK, katedru zvukové tvorby na FAMU a stáž na Midlessex University v Londýně. Pracoval jako zvukař na desítkách hraných a dokumentárních filmů. Mezi jinými je to film Trafačka – Chrám svobody Saši Dlouhého a Romana Vávry(2011), Nic proti ničemu Petra Marka (2011), Vše pro dobro světa a Nošovic Víta Klusáka (2010), Český mír Filipa Remundy a Víta Klusáka (2010), Nebe, peklo Davida Čálka (2009), Mamas & Papas Alice Nellis (2010) a celá řada dalších.


Šimon Špidla – střihač

Šimon Špidla vystudoval obor kamera na Filmové škole Zlín a střihovou skladbu na pražské FAMU. Natočil mj. sérii kontemplačních filmů Na náplavce (2003), Posun (2004), Josef Božek (2005) a krátkou studii o samopalu Sa 58 Jen pro vnitřní potřebu (2006). V roce 2011 měl premiéru jeho film Mrtvá trať, s nímž byl mj. nominován na Cenu Pavla Kouteckého 2012 a získal cenu Českého rozhlasu za nejlepší zvuk na festivalu Jeden Svět 2012.

Jako střihač spolupracoval s řadou předních českých filmařů, mj. s Věrou Chytilovou, Janem Němcem, Erikou Hníkovou či Janem Šiklem. S Pavlem Abrahámem a Tomášem Bojarem pracoval již na filmu Česká RAPublika (2008), dále stříhal mj. celovečerní film Marty Novákové  Marta, oceněný jako nejlepší debut na festivalu Cottbus 2006, či film Bába (2008) režisérky Zuzany Špidlové, který na festivalu v Cannes získal prestižní cenu Cinéfondation. Střihačsky se podílel také na snímku Usnula jsem Kristýny Dufkové (2009), nejlepším českém animovaném filmu na festivalu Anifest 2009,  a celé řadě dalších.


Jan Gogola ml. – dramaturg

Jan Gogola ml. je režisérem řady filmů a televizních pořadů a autorem průlomového textu Smrt dokumentárnímu filmu. V České Televizi Praha pracoval od r. 1999 jako dramaturg, mezi lety 2005 a 2008 byl vedoucím programu televizního studia Brno.

Absolvoval fakultu žurnalistiky UK a Katedru dokumentární tvorby FAMU, kde dodnes působí jako pedagog.  Je autorem mj. těchto filmů: Ro(c)k života (2011), Mám ráda nudný život (film získal cenu pro nejlepší český dokument na festivalu v Jihlavě 2009), České Velenice evropské (2004), Národ sobě aneb České moře v osmnácti přílivech (2003), Nonstop (filosofická groteska o nekonečnosti proudící dálnicí, 1999), Deník babičky Němcové (o počasí v nás i kolem nás, 1999), Panelák je kamarád (2000), Panenka proti zbytku světa (2001) či Vila Inocent (1996).

Jan Gogola ml. patří k nejčastěji vyhledávaným dramaturgům dokumentárních filmů. Za posledních deset let se dramaturgicky podílel na vzniku celé plejády snímků, za všechny jmenujme například Český sen, Hry prachu, Maturita v listopadu, 66 sezón, Vítejte v Eurocampu, Iné svety, Česká RAPublika aj. Je rovněž autorem řady rozhovorů, recenzí, článků a esejů.

 


ROZHOVOR S PAVLEM ABRAHÁMEM A TOMÁŠEM BOJAREM:

Jak jste na téma filmu přišli? Je to přeci jenom velký kus cesty od rapu v České RAPublice…

Nápad vás prostě napadne, pořádně ani nevíte jak. Důležité je, že přišel. Následovala řada obhlídek, na nichž jsme si teprve ověřovali, jestli je ten nápad dobrý a jak konkrétně ho zrealizovat. Po čase začalo být jasno, že fotbalový stadion je ideálním místem pro film, který má ukázat, jak různí lidé různě prožívají stejnou věc. Velký kus cesty od RAPubliky je to jen zdánlivě, ty filmy jsou si svým východiskem vlastně docela podobné. Oba dva uchopují známý a lidmi oblíbený fenomén novým, dost nečekaným způsobem. Oba dva jsou dělané tak, aby oslovily nejen fanoušky rapu a fotbalu, ale i lidi zvenčí. Oba dva jsou podle nás docela zábavné, ale přitom ne pokleslé. V obou dvou se určitá prvotní sympatie či otevřenost k zobrazovanému prostředí pojí s určitým odstupem od něj. A oba podle nás mají jasně vyhraněnou filmovou řeč a jasný dramaturgický tvar. Ta východiska se zkrátka dost podobají.

Jak jste vybírali postavy, na které se zaměříte? Museli jste něco operativně měnit? Třeba o turistech jste dopředu vědět nemohli nebo ano?

Velkou většinu lidí jsme potkali přímo na stadionu, nikoho jsme tam uměle nedosazovali (jedinou výjimkou je kritik Jiří Peňás, který v čase vrcholící vládní krize na poslední chvíli ve VIP loži nahradil ministra Vondru, a Italové, kteří přijeli na naše pozvání). Hledání postav, to byla vůbec docela zábava. Když jsme začali společně chodit na stadion, vždycky jsme si někam sedli nebo stoupli a začali prostě pozorovat, co se děje okolo. Většinou stačilo chvíli poslouchat a bylo jasno. Po pár měsících už jsme měli databázi postav, jakou by nám možná záviděla leckterá castingová agentura. Primárně jsou to samozřejmě spíše lidé živí a extrovertní, lidé, kteří se nebojí projevit, a které není třeba k účasti ve filmu nijak zvlášť přemlouvat. V jejich výběru jsme se snažili o to, aby šlo o určitý řez napříč společností, a aby každý zúčastněný vnášel do filmu nějakou osobitou perspektivu. Hodně jsme při tom mysleli na tato slova Hanah Arendtové: „Skutečnost světa se vlastně a spolehlivě může ukázat jen tam, kde jsou věci viděny mnohými lidmi z mnoha perspektiv.Výsledkem je samozřejmě autorský film, ne nějaká precizní sociologická studie či „vyvážená“ reportáž – rozhodně tedy nebylo naším cílem postihnout vše a nic neopomenout. Platí to tím spíš, že jsme nad tím, co se v daný den stane a jak konkrétně se lidé projeví, neměli žádnou kontrolu.

Bylo těžké je pak přesvědčit, aby s natáčením souhlasili? Nebáli jste se, že se budou předvádět / hrát něco pro vás?

Těžké to nebylo, nikoho, kdo je ve filmu, jsme nemuseli moc přemlouvat. Když někdo nechtěl, tak nechtěl. Že se lidé budou předvádět, jsme se samozřejmě báli. Při prvních zkušebních natáčeních se to občas i skutečně dělo, ale postupem času se nám to podařilo poměrně úspěšně eliminovat. Celá metoda natáčení se postupně vyvíjela tak, aby lidé před kamerou byli co nejpřirozenější. Máme pocit, že se to nakonec podařilo – hodně k tomu samozřejmě přispěla strhující atmosféra večera, pod jejímž vlivem lidé na kamery, porty a vše ostatní rychle zapomněli.

Jak se k natáčení postavila samotná Sparta? Byly z její strany nějaké podmínky?

Zásadní omezení bylo jediné: natáčení nesmělo nijak narušit běžný provoz stadionu. Členové štábu nesměli nikomu clonit ve výhledu, nikde překážet apod. Tomu jsme dlouho dopředu přizpůsobovali rozmístění jednotlivých kamer a vše pečlivě konzultovali s pracovníky klubu. Spolupráce s nimi byla perfektní – na Spartě pracují samí sympatičtí lidé, se kterými se lze na všem domluvit. Pokud jde o film jako takový, majitel klubu Daniel Křetínský, s nímž jsme od začátku jednali, byl velkorysý a do jeho koncepce nijak nezasahoval. Chápal, že neděláme propagační video, ale autorský film, který je spíše portrétem různých segmentů české společnosti než konkrétního fotbalového klubu.

Kolik času na přípravu si takovéto „hromadné“ natáčení vyžádalo?

Dohromady jsme celou akci připravovali něco přes dva roky. Začali jsme hodně důkladnými obhlídkami, byli jsme na desítkách zápasů a seznámili se s velkou spoustou lidí. Postupně jsme také začali na stadionu s některými z nich zkušebně natáčet a získávat přesnější představu o režijní metodě i výsledném filmovém tvaru. Někdy na podzim 2010 jsme se definitivně rozhodli, že celý film natočíme během jediného večera a začali jsme se na tom dost usilovně pracovat. Byla to poměrně dost náročná logistická akce, pro kterou v oblasti dokumentární kinematografie v podstatě neexistoval precedens. Intenzivně jsme se na ten večer připravovali celý půl rok, moc nám v tom pomohla hlavně produkční Kristina Šedivá a asistent režie David Jančar. Museli jsme sehnat obrovské množství techniky a „vycvičit“ velké množství lidí tak, aby zvládli natáčení v rušném prostředí stadionu. Několik měsíců jsme připravovali různé manuály, kreslili plánky, vodili režiséry, kameramany a zvukaře na obhlídky a ladili celý průběh natáčení se zaměstnanci klubu (spolupráce s nimi byla perfektní). Byl to docela zápřah. Přes všechny průvodní obtíže (například se nám opakovaně posouval termín zápasu) se samotné natáčení nakonec obešlo bez problémů, všichni pracovali, jak měli, za což jim samozřejmě moc děkujeme. Celý štáb v daný den čítal téměř 150 lidí, takže kdyby ten večer vybuchla na Letné bomba, měla by česká kinematografie asi docela vážný problém…

Dlouho jste také stříhali, proč?

Ve střižně jsme strávili bezmála půl roku, byla to hodně intenzivní práce, rozhodně jsme se nijak neflákali. Předtím jsme se ještě prakticky celé léto seznamovali s těmi nekonečnými hodinami natočeného materiálu, vypisovali si v něm zajímavá místa, pomalu přemýšleli o různých střihových koncepcích atp. Stříhat jsme začali zkraje listopadu a do Vánoc jsme měli hotovou první hrubou výběrku. Z té jsme sestavili takový velký graf, který jsme si vytiskli a vylepili na stěnu. Byly v něm pod sebou seřazeny všechny časové linie z jednotlivých kamer s vyznačeným vybraným materiálem. To nám umožňovalo porovnávat, co se na tom kterém místě stadionu zrovna děje zajímavého, a nacházet v materiálu některé uzlové body. Byla to taková obří plachta a vypadala fakt zajímavě – lidé, kteří se za námi stavovali ve střižně, na ni s údivem zírali. Vypadalo to, že děláme film skutečně vědecky… Po Vánocích jsme se nad grafem sešli a po několika sezeních jsme se definitivně rozhodli pro jednu konkrétní střihovou koncepci. Ta se poměrně záhy ukázala jako funkční a po několika měsících práce byl pak film hotov. Obrovskou zásluhu na tom má samozřejmě střihač Šimon Špidla, se kterým si dost rozumíme a bez kterého si montáž v podstatě nedokážeme představit. Šimon je prostě král.

Proč by dle vašeho názoru měli lidé do kina na váš film přijít?

Hlavně asi proto, že je vtipný a hodně autentický. A také trochu jiný než ostatní. Není to film, který v různých variacích předtím viděli už nejméně padesátkrát.

Fandíte vy sami nějakému klubu? Spartě / Slávii / jinému?

Tomáš: Já odjakživa fandím Spartě. Byla to věc v podstatě náhodného prvotního rozhodnutí. Někdy v šesti letech jsem se ocitnul u televize a hrálo se zrovna derby. Nějak se mi zalíbilo slovo „Sparta”, a tak jsem jí začal fandit. A u toho už zůstalo.
V Evropě mám nejradši Arsenal. Je mi úplně jedno, že v posledních letech skoro nic nevyhrávají – důležitá je ta krása a lehkost, co v tom je. Trenér Wenger je prostě umělec.


Pavel Abrahám


Tomáš Bojar


Kristina Šedivá


Jiří Chod


Václav Flegl


Šimon Špidla


Jan Gogola ml.


Rozhovor